Vznik a nadějná šedesátá léta (1962–1972)

Ústav experimentální botaniky Československé akademie věd (ÚEB ČSAV) byl založen k 1. lednu 1962 s hlavním sídlem v Praze. Jeho základem byla Oddělení fytopatologie a Oddělení fyziologie rostlin tehdejšího Biologického ústavu ČSAV. Součástí nového ústavu se postupně stala také další pracoviště v Praze, Brně a Olomouci, stejně jako několik terénních výzkumných základen.

 

Prvním ředitelem byl Ctibor Blattný, významný fytopatolog věnující se hlavně hmyzím škůdcům a virovým chorobám rostlin. V šedesátých letech 20. století dosahovaly v ústavu dobrých výsledků především týmy orientované na fytopatologii (s důrazem na virologii), fotosyntézu a vodní provoz rostlin a regulaci růstu a vývoje.

Svou činnost postupně rozvíjela stanice šlechtění jabloně ve Střížovicích poblíž Turnova a základna v Olomouci. K ÚEB patřila rovněž brněnská Laboratoř pro studium životních dějů filmem. Její vedoucí Jan Calábek si získal mezinárodní uznání především díky zdařilým časosběrným filmům dokumentujícím vývoj rostlin.

Ústav také začal vydávat dva mezinárodní vědecké časopisy, které v jeho režii vycházejí dodnes. Prvním je Biologia Plantarum založená v roce 1957 a zaměřená na experimentální biologii rostlin. V roce 1967 pak vznikla Photosynthetica specializovaná na výzkum fotosyntézy.

 

Zdeněk Šesták u aparatury pro měření rychlosti fotosyntézy na Oddělení rostlinné fyziologie Biologického ústavu ČSAV, 1960. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. (MÚA), fond Reportáže ČSAV a AV ČR, FOP_316-48.

 

Fytopatolog a první ředitel ústavu Ctibor Blattný (vpravo) se svým kolegou Jiřím Pozděnou u pokusné chmelnice na pozemku Biologického ústavu ČSAV, 1960. MÚA, fond Reportáže ČSAV a AV ČR, FOP_318-5.

 

Druhá polovina šedesátých let přinesla částečné uvolnění komunistického režimu v Československu, které pozitivně ovlivnilo také vědce. Ti mohli svobodněji komunikovat se zahraničními kolegy a snadněji vyjíždět na zahraniční stáže i do rozvinutých západních zemí, odkud si přiváželi cenné zkušenosti.

Nadějný vývoj ukončila okupace Československa Sovětským svazem v roce 1968. Začala takzvaná normalizace, což byl eufemismus pro opětovné utužení vládnoucího režimu. Během několika let se obnovila striktní kontrola státu nad Československou akademií věd a současně akademii postihly finanční restrikce.

Od roku 1968 vedl ústav fytopatolog Jaroslav Brčák, žák prvního ředitele Blattného. V roce 1973 jej však z politických důvodů nahradil František Pospíšil, který pak zůstal ředitelem až do roku 1990.

 

Fytopatolog Jaroslav Brčák, který vedl ústav v letech 1968–1973. Zdroj: Biografický slovník českých zemí, (biography.hiu.cas.cz), licence CC BY-SA 3.0.

 

Věda v časech „normalizace“ (1973–1989)

Vědecká práce nicméně pokračovala i v těchto ztížených podmínkách. Slibně se rozvíjel například výzkum rostlinných hormonů (fytohormonů) nebo regulace kvetení. Badatelé zabývající se fytohormony získali natolik velké uznání v zahraničí, že mohli během 70.–80. let uspořádat v Československu několik mezinárodních konferencí, jichž se zúčastnili odborníci ze západních i východních zemí rozděleného světa.

Světovým trendem, do něhož se ústav také zapojil, byly tkáňové kultury rostlin pěstované za využití fytohormonů ve sterilních podmínkách neboli in vitro. Velkým propagátorem kultivace in vitro na pražském pracovišti (a na tehdejší terénní základně v severočeských Alšovicích) byl Zdeněk Landa, který však předčasně zemřel v roce 1975.

 

Olomoucká část ústavu se od založení v roce 1963 zabývala využitím moderních biologických metod ve šlechtitelství. Zpočátku malý tým se začal dynamicky rozrůstat, když se jeho vedení ujal v roce 1973 František J. Novák. Ten se ukázal být nejen dobrým vědcem, ale také schopným manažerem.

V Olomouci vybudoval uznávanou laboratoř zaměřenou hlavně na aplikaci technik in vitro ve šlechtitelské praxi. Pracoviště intenzivně spolupracovalo se šlechtitelskými podniky a zemědělskými výzkumnými ústavy. V roce 1984 také zorganizovalo mezinárodní konferenci o tomto tématu.

 

Vedoucí olomouckého pracoviště František J. Novák v roce 1989. Archiv J. Číhalíkové.

 

Marie Doleželová v kultivační místnosti pro pěstování rostlinných in vitro kultur. Přibližně 1980, archiv J. Doležela.

 

Během osmdesátých let 20. století do rostlinné biologie celosvětově pronikaly metody molekulární biologie a genetického inženýrství. Tento zásadní vývoj dokázal ústav sledovat. Tým vedený Milošem Ondřejem patřil například v Československu k průkopníkům techniky, která používá bakterii Agrobacterium tumefaciens ke vnášení cizích genů do dědičné informace rostlin.

 

V roce 1976 bylo vládním usnesením rozhodnuto, že se některá pracoviště ČSAV přestěhují z Prahy do jiných měst. Několik biologických ústavů včetně našeho se mělo přesunout do Českých Budějovic, kde pro ně akademie začala budovat velké výzkumné centrum.

Jeho výstavba se ovšem zpožďovala a pouze málo vědců bylo ochotných odstěhovat se z Prahy, kde měli profesní i rodinné vazby. V roce 1989 tak pracovala v Českých Budějovicích jen asi čtvrtina zaměstnanců ústavu, hlavně fytopatologů a molekulárních biologů.

 

Laborantka Blanka Čermáková ve skleníku při ošetřování merlíku, který se používal pro výzkum regulace kvetení. Zhruba 1980, archiv J. Krekuleho.

 

Účastníci konference o fytohormonech, kterou pořádal ÚEB v roce 1990 na zámku v Liblicích. MÚA, fond Reportáže ČSAV a AV ČR, sign. FOP3399, č. 41.

 

Nové možnosti, nové výzvy (1990–2000)

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl velké změny i v oblasti vědy. Badatelé mohli začít svobodně, bez jakýchkoliv úředních restrikcí, učit na vysokých školách, komunikovat se světem, spolupracovat se zahraničními kolegy a jezdit na stáže do jejich laboratoří.

Pozitivní také bylo, že akademie věd v roce 1990 zastavila přesun ÚEB do Českých Budějovic. Ústav tak zůstal v Praze a Olomouci, zatímco z oddělení již přestěhovaných do Českých Budějovic vznikl nový Ústav molekulární biologie rostlin ČSAV.

Rozdělením Československa k 1. lednu 1993 zanikla Československá akademie věd. Ústav se tak stal součástí jeji nástupnické organizace – Akademie věd České republiky (AV ČR).

Určitým negativem prvních porevolučních let bylo podfinancování výzkumu. Přesto se dařilo postupně vylepšovat přístrojové vybavení ústavu a získávat projekty v grantovém systému, který byl pro české vědce novinkou.

 

Dva porevoluční ředitelé ÚEB. Nahoře Jiří Velemínský (ve funkci 1990–1998). Snímek z roku 2007, zdroj: Akademie věd ČR. Dole Ivana Macháčková, ředitelka v letech 1998–2007, při práci v laboratoři. Fotografie cca z roku 1983, archiv J. Krekuleho.

 

Druhá polovina devadesátých let přinesla některé zásadní události. Ústav musel opustit velké pracoviště v Praze-Vokovicích a v roce 1997 se tamní zaměstnanci přestěhovali do nové budovy v areálu AV ČR v Praze-Lysolajích. Z olomouckého pracoviště se v roce 1996 vydělila Laboratoř růstových regulátorů, která přesídlila do kampusu Univerzity Palackého a stala se společnou laboratoří našeho ústavu a této vysoké školy.

V červenci 1997 zasáhly Moravu katastrofální povodně. Nevyhnuly se ani olomouckému pracovišti, kde voda zničila velkou část přístrojového vybavení, pokusného materiálu i dokumentace. Jen díky nesmírnému nasazení zaměstnanců, pomoci vedení AV ČR a solidaritě jiných akademických institucí se zde podařilo opravit budovy a obnovit provoz ještě před koncem roku.

 

V červenci 1997 postihly Moravu mimořádně silné povodně. Zatopeno bylo i olomoucké pracoviště ústavu, a to téměř po střechu. Snímek je z doby, kdy už voda částečně opadla. Archiv ÚEB Olomouc.

 

Tři odborníci na výzkum fytohormonů. Miroslav Kamínek (uprostřed) vedl na pražském pracovišti ústavu tým studující cytokininy. Vlevo Ladislav Kohout z Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, který se zabýval brasinosteroidy. Vpravo Eva Zažímalová, specialistka na výzkum auxinů a v letech 2007–2012 ředitelka ÚEB. Snímek z roku 1991, archiv J. Krekuleho.

 

Rostlinná biologie pro 21. století (2001–2010)

Nové tisíciletí nabídlo nové příležitosti. Ústavu se dařilo získávat velké výzkumné projekty, investovat do přístrojového vybavení a zlepšovat množství i kvalitu vědeckých publikací. Důležitým zdrojem financí pro rozvoj se staly fondy Evropské unie, jejímž členem se Česká republika stala v roce 2004.

 

Základní výzkum se čím dál více zaměřoval na pokročilou molekulární biologii, vysoce citlivé metody chemické analýzy (využívající například hmotnostní spektrometrii) a špičkovou mikroskopii (především konfokální). Ze studovaných témat jmenujme alespoň hormonální regulaci růstu a vývoje rostlin, buněčnou biologii, biologii pylu, patofyziologii či rostlinné biotechnologie.

Olomoucké pracoviště se postupně vyprofilovalo jako světově uznávané centrum v oboru rostlinné genomiky, tedy studia kompletní dědičné informace organismů. Jeho vedoucí Jaroslav Doležel získal za svou dlouholetou práci a průkopnické inovace v genomice rostlin v roce 2018 Národní cenu vlády Česká hlava – nejprestižnější vědecké ocenění udílené v ČR.

Laboratoř růstových regulátorů, vyčleněná z olomouckého pracoviště jako společná laboratoř ÚEB a Univerzity Palackého, úspěšně zkoumá fytohormony a jejich syntetické deriváty, které mají zajímavé možnosti využití v zemědělství i medicíně. Vynikající jsou také její výsledky v oblasti analytické chemie fytohormonů.

 

V aplikovaném výzkumu dosáhla pozoruhodných úspěchů šlechtitelská stanice ve Střížovicích, která se pod vedením Jaroslava Tupého specializovala na šlechtění nových odrůd jabloně odolných proti strupovitosti a dalším vážným chorobám. Její odrůdy se dnes pěstují v mnoha zemích celého světa.

 

Jaroslav Doležel (vpravo) získal za svou vědeckou práci prestižní Národní cenu vlády Česká hlava. Na slavnostním galavečeru v listopadu 2018 mu toto ocenění předal předseda vlády ČR Andrej Babiš. Zdroj: Česká hlava.

 

Éra budování a excelence (od 2011)

Ve druhé dekádě nového století uskutečnil ÚEB tři klíčové stavební projekty. V areálu akademie věd v Praze-Lysolajích, kde již sídlila část laboratoří, byla v roce 2012 otevřena druhá budova ústavu. Přesunuly se do ní týmy z několika jiných pražských pracovišť, čímž se poprvé v historii ústavu podařilo soustředit všechny pražské laboratoře (až na malé výjimky) na jednom místě.

Na přelomu let 2012 a 2013 se do nového objektu v kampusu Univerzity Palackého v Olomouci-Holici přestěhovalo naše olomoucké pracoviště. Díky tomu mohl ústav opustit dosavadní působiště v problematické záplavové oblasti u řeky Moravy.

A do třetice prošla v roce 2017 výraznou modernizací šlechtitelská stanice. Vznikl zde nový skleník a skladovací prostory vybavené pokročilými technologiemi, což výrazně zefektivnilo práci šlechtitelů.

 

V letech 2012–2022 byl ředitelem ústavu Martin Vágner. Zdroj: Akademie věd ČR.

 

Nemůžeme zde vyjmenovat všechny osobnosti, které v našem ústavu působily během více než 60 let jeho existence. Připomeňme tedy alespoň jeho ředitele: Ctibor Blattný (1962–1968), Jaroslav Brčák (1968–1973), František Pospíšil (1973–1990), Jiří Velemínský (1990–1998), Ivana Macháčková (1998–2007), Eva Zažímalová (2007–2012; v letech 2017–2025 předsedkyně AV ČR), Martin Vágner (2012-2022) a Jan Martinec (od 2022).

 

V posledních letech se ÚEB zaměřuje hlavně na zvyšování vědecké excelence svých týmů. Vznikly dvě nové laboratoře vedené mladými vědci, které pracují na aktuálních tématech rostlinné biologie. Ústav se také výrazně internacionalizuje: na stážích nebo dlouhodobějších pracovních pozicích v něm působí stále více zahraničních badatelů. Mnozí z nich pak spolupracují s našimi týmy i poté, co odejdou do jiných institucí.

 

* * *

 

Chcete se o historii našeho ústavu dozvědět více? Dějiny instituce, příběhy výzkumných témat, medailony osobností i vzpomínky pamětníků najdete v knize Experimentální botanika ve vzpomínkách vědců. Vyšla v roce 2022 a jednotlivé kapitoly doprovází přes 200 dobových fotografií.

Pokud již publikaci neseženete v knihkupectvích či e-shopech, je dostupná ve velkých veřejných knihovnách.