PETROVÁ, Šárka, SOUDEK, Petr, VANĚK, Tomáš. RETARDANTY HOŘENÍ, JEJICH POUŽITÍ A VLIV NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. Chemické listy. 2015, 109(9), 679-686. ISSN 0009-2770. E-ISSN 1213-7103.

Retardant hoření nebo samozhášecí přísada je látka, která zpomaluje nebo zabraňuje hoření, tj. zlepšuje tepelnou odolnost materiálu. Její použití je na vzestupu od konce padesátých let 19. století díky objevu nových polymerních materiálů. Polymery nahradily ve velké míře tradiční materiály díky snadnému zpracování, odolnosti, pružnosti, pevnosti, a dalším vlastnostem, jako jsou odolnost vůči kyselinám a zásadám. Výrazně zvyšují kvalitu dnešního života, ale při spalování dochází k jejich rozkladu za vzniku toxických plynů. Při snaze snížit rizika požárů vyvinuli vědci látky, které snižují hořlavost, a které lze aplikovat na různé povrchy, např. plasty, polyuretany i textilie. Nejpoužívanější skupinou byly v minulosti bromované retardanty hoření (polybromované difenylethery a bifenyly, hexabromocyklododekany a tetrabrombisfenol A). Bylo ale zjištěno, že jsou tyto látky perzistentní a akumulují se v životním prostředí. Alternativou mohou být nové bromované látky (např. DBDPE, BTBPE nebo TBPH), aditiva na bázi křemíku (např. oxid křemičitý, silikáty), boru (např. kyselina boritá) či na bázi anorganických plniv (např. hydroxid hlinitý, hořečnatý). Tyto látky jsou pravděpodobně méně toxické, ale jejich problémem je nižší efektivita. Další slibnou alternativou jsou materiály na bázi nanočástic (např. jíly, uhlíkové nanotrubičky). Všechny nové retardanty hoření by měly být účinnými zpomalovači hoření a zároveň by měly být méně toxické jak pro člověka, tak pro životní prostředí. V současné době stále chybí ucelené informace o životním cyklu těchto látek. Rozšíření znalostí o jejich toxicitě a ekotoxicitě tak může přispět k výběru takových látek, které budou účinné a zároveň šetrnější vůči životnímu prostředí.